Rozhodnutí nemít doma televizi nebylo dramatické ani radikální. Nebylo to žádné „od zítřka už nikdy“. Spíš tichý posun, který se stal téměř nepozorovaně. Televize u nás jednoho dne prostě přestala hrát roli. Ne proto, že by byla zakázaná, ale proto, že jsme ji přestali potřebovat.
Pamatuju si, jak dřív běžela spíš jako kulisa. Zvuk v pozadí, obraz, který se míhal koutkem oka, zatímco jsme dělali něco jiného. Ne že bychom se skutečně dívali. Spíš jsme byli neustále lehce rozptýlení. A s dětmi to začalo být čím dál viditelnější. Nejen na nich, ale i na mně.
Postupně jsem si všímala, že ticho, které nastane po vypnutí obrazovky, není prázdné. Je nezvykle plné. Plné drobných zvuků, pohybů, rozhovorů, které by jinak vůbec nevznikly. Děti si začaly víc hrát spolu, ne vedle sebe. A já jsem se přistihla, že místo automatického zapnutí televize beru do ruky knihu, nebo si jen sednu a chvíli pozoruju, co se doma vlastně děje.
Nemít televizi neznamená žít bez příběhů. Znamená to mít jiné. Ty naše nejsou sestříhané, nemají soundtrack a často ani jasný začátek a konec. Jsou to příběhy z obyčejných dnů. Ze společného čtení na zemi, z her, které vzniknou z ničeho a během chvíle se zase rozpadnou. Z rozhovorů, které začnou úplně nevinně a skončí otázkami, na které není potřeba hned odpověď.
Místo televize máme doma knihy. Ne úhledně srovnané, ale rozházené po bytě. Některé rozečtené, jiné otevřené na stránce, kde někdo usnul. Máme hry, které hrajeme opakovaně, i když známe výsledek. Máme hudbu, která někdy hraje nahlas a jindy vůbec. A hlavně máme prostor. Pro nudu, pro ticho, pro vymýšlení vlastních světů.
Děti se mě občas ptají, proč nemáme televizi jako ostatní. Neodpovídám dlouze. Říkám jim pravdu – že nám takhle doma funguje líp. Že máme víc času být spolu. Ne pořád, ne dokonale, ale opravdově. A že kdykoli budou chtít, můžeme se podívat na film jinde, nebo si něco pustit výjimečně. Televize pro nás není nepřítel. Jen není středem našeho prostoru.
Pro mě osobně to znamenalo i něco jiného. Méně zahlcení. Méně podnětů, které na mě křičí, co bych měla vidět, chtít nebo dělat. Víc klidu v hlavě. Víc prostoru slyšet vlastní myšlenky. Ne vždy jsou příjemné, ale jsou moje.
Neříkám, že je to cesta pro každého. Každá rodina má jiný rytmus, jiné potřeby. Pro nás je ale život bez televize spíš návratem než omezením. Návratem k obyčejnosti, která není prázdná, ale tichá tak akorát.
A možná právě v tom tichu se dějí ty nejdůležitější věci.